Analýza argumentačních faulů o koronaviru

Náhled

Protože se na webu Bezfaulu.net zabýváme argumentačními fauly zasahujícími do aktuálních témat, přinášíme shrnutí těch nejčastějších, které se týkají epidemie koronaviru. Obecné nálady ve společnosti mohou vypadat hůř než na jaře, kdy bylo společenské klima navzdory nejistotě podstatně nakloněnější solidaritě a snahou společně zvládat nebezpečnou situaci. Protože ale nyní převažuje frustrace, nuda a rezignace, očekávatelně se snížila i úroveň celospolečenské diskuze.

Na rozdíl od tradičních analýz zde nebudeme rozebírat politickou diskuzi citaci po citaci, ale budeme rozebírat momentální diskuzní atmosféru faul po faulu tak, jak je často vídáme. V některých případech budou ilustrovány citacemi internetových komentářů. Činíme tak proto, že velká spousta argumentačních faulů se v kontextu pandemie opakuje neustále dokola ad nauseam, ale častěji mimo politickou rovinu, spíše v diskuzích mezi občany. Tato analýza je výjimečná také tím, že se v ní vyskytuje nezvykle velké množství statistických faulů, což je dané epidemiologickou tématikou.

Fauly jsou seřazené dle odhadované četnosti, s jakou je slýcháme, což je čistě orientační rozhodnutí. Každý faul nebo zkreslení je taky možné rozkliknout a dočíst se o něm víc na vlastní stránce.

Média by ohledně koronaviru měla přestat vydávat negativní zprávy, a vydávat čistě ty pozitivní. Strach z koronaviru je totiž horší než virus samotný, lidé na něj dokonce umírají!

• Relativistův faul

Do určité míry všechny tyto stížnost vycházejí z předpokladu, že média jistým způsobem rozhodují o tom, co je pravda, místo toho aby o situaci prostě jen podávala zprávu, protože jinak by nedávalo žádný smysl se na ně za zprávy zlobit. Zprávy, která média vydávají, jsou děsivé proto, že situace je děsivá.

Tento argument v podstatě ignoruje rozdíl mezi obsahem a formou. Tedy mluvčí předpokládá, že jím vnímaná děsivost zprávy je daná formou i v případech, kdy je daná obsahem. Můžeme to ukázat třeba na příkladu videa dětí, které si hrají v parku – hrající si děti jsou tedy obsahem videa. Pokud jako formu zvolíme tmavé, černobílé video se strašidelnou hudbou, tak i natolik neškodný obsah může forma vykreslit jako děsivý. Naopak děsivý obsah, jako je třeba požár domu, může být děsivý sám o sobě, i když je podaný naprosto syrovou a nezkreslenou formou.

Krom toho zde často figuruje i nevyslovený předpoklad, že můžeme realitu přímo měnit tím, jak ji vnímáme – v tomto případě tím, že budeme koronavirus prostě ignorovat.

• Vnitřní rozpor

Požadavek, aby méda nevydávalo v době koronaviru negativní zprávy, je vnitřně sporný. Jako příčetní lidé požadujeme po médiích zprávy, které splňují (mimojiné) následující požadavky. Musí být:

1. pravdivé
2. úplné
3. relevantní

Autoři takovýchto výroků ještě navíc požadují, aby zprávy byly:

1. pravdivé
2. úplné
3. relevantní
4. pozitivní

V době globální katastrofy nemohou být zprávy zároveň pravdivé, úplné, relevantní a pozitivní. Mohou být relevantní a pozitivní (ale nebudou pravdivé, takže média by musela lhát, aby kritikům vyhověla), mohou být neúplné a pozitivní (tím pádem pravdivé, ale zavádějící, což je o málo lepší než lhaní) a mohou být pozitivní, ale irelevantní. Pokud přijmeme, že mluvčí nechtějí, aby média lhala a/nebo informovala pouze o irelevantních pozitivních nesmyslech, tak mají sporný požadavek a prostě jim nelze vyhovět.

• Důkazní břemeno

Časté jsou také různá tvrzení o vyvolávání paniky či více smrtích ze strachu než z koronaviru. Mluvčí však nikdy nepředkládají žádné zprávy o tom, že by někde vznikala panika, ani důkazy o tom, že by byť jen jediný člověk zahynul strachy. Strach je jistě rozšířený, to je ale proto, že situace je objektivně špatná, což média nezpůsobují. Způsobuje to virus.

• Pštrosí efekt (zkreslení)

Všechny tyto představy vycházejí z kognitivního zkreslení jménem Pštrosí efekt, což je lidská tendence ignorovat nebo diskreditovat informace, které se nám nelíbí.

Neznám nikoho nemocného ani mrtvého.

• Zaujatý vzorek

Mluvčí egocentricky předpokládá, že když se něco neděje kolem něj, tak se to neděje vůbec nikde. Alternativně z nějakých důvodů předpokládá, že jeho okolí je legitimní statistický vzorek.

Je třeba si vždy uvědomovat, že mé okolí není statistický vzorek. Šíření nemoci je ve skutečnosti vynikajícím příkladem, proč tomu tak je.

Nemoc se totiž šíří z člověka na člověka, tedy nejpravděpodobněji mezi skupinami lidí, kteří se často setkávají, například proto, že spolu sdílí domácnost. Pokud tedy mezi blízkými tedy máte jednoho člověka, který virus dostane, záhy se z vašeho okolí skoro všichni. Nemoc tedy v populaci vůbec není rozšířená rovnoměrně.

Skutečnost, že tedy ze svého okolí nikoho nakaženého neznáte, znamená dvě věci:

1. virus se šíří z člověka na člověka a neobjevuje se sám od sebe náhodně v populaci,
2. konkrétně do vaší sociální bubliny virus nebyl (zatím) zavlečen.

Skutečnost 1) je triviálně jasná a skutečnost 2) nikdo netvrdí, protože žádný novinový titulek nepíše přímo o vaší rodině a kamarádech. To, že nikoho nakaženého neznáte, tudíž znamená jen to, že novinové titulky nejsou konkrétně o vás a vaší rodině (triviálně jasné každému člověku, který netrpí paranoidní schizofrenií) a že se nemoci šíří z člověka na člověka, nikoli že se u lidí nepředvídatelně objevuje na základě hříchu nebo náhody (triviálně jasné každému, kdo dostal vzdělání v českých zemích 20. nebo 21. století).

Nebudu nosit roušku. Je mým právem riskovat své zdraví.

• Slaměný panák

Mluvčí užívající tento argument vycházejí z nevysloveného předpokladu, že nošení roušky se po nich chce primárně z toho důvodu, aby se sami nenakazili. Tohle ale nikdo netvrdí. Jak vláda, tak ti z odborníků, kteří roušky podporují, je podporují proto, že snižují riziko nákazy ostatních – je už nad jakékoliv pochybnosti dokázané, že pokud nosí roušky v místnosti všichni účastníci, tak se snižuje přítomnost aerosolu ve vzduchu (a právě aerosolem se koronavirus přenáší). Jedná se tedy o zodpovědnost k ostatním, ne vůči sobě. Každý má právo samozřejmé právo riskovat své vlastní zdraví, ale právo riskovat zdraví ostatních už tak samozřejmé není.

Umírá se s covidem, ne na covid.

• Falešné dilema

Mluvčí vychází z předpokladu, že člověk zemře buď na koronavirus, tj. zcela zdravý na vrcholu svých sil během několika málo dnů zahyne, anebo měl onemocnění náhodou a ve skutečnosti zemřel na stáří, obezitu, cukrovku nebo oslabenou imunitu. Ve skutečnosti se nejčastěji umírá na komplikace způsobené kombinací koronaviru a něčeho dalšího s tím, že na to něco dalšího by ten člověk v dohledné době s největší pravděpodobností nezemřel – to potvrzuje i celá řada lékařů, kteří přímo nemocné osoby ošetřují.

• Korelace není nutně kauzalita

Tento faul je fakticky lživou aplikací principu Korelace není nutně kauzalita. Je sice fakt, že smrt člověka s testem pozitivním na COVID-19 nutně neznamená, že tento člověk “na” koronavirus skutečně zemřel, ale v tomto případě je korelace v datech natolik zřejmá, že ji nelze jen tak odignorovat. Ignorovat ji nemůžeme z těchto důvodů:

1. Korelace má teoretické pozadí a byla předvídaná. Náhodná korelace je past na lidské uvažování primárně za situace, kdy člověk najde najde vzorec v datech, aniž by před jeho nalezením věděl, že tam bude. Když padne třikrát po sobě na kostce šestka, nic to neznamená (a předpokládat něco jiného je Gamblerův omyl), ale když před házením za námi dojde kamarád a řekne “pozor, ta kostka je cinklá, budou ti padat šestky”, je to zcela jiná situace.
2. Korelace je příliš silná. Nedávno po relativně dlouhou dobu umíralo denně dvakrát tolik lidí, než kolik umírá normálně. I kdybychom nevěděli proč, jistě bychom si neřekli “to je jen náhodička, nebudeme to řešit”.

Nemocných a mrtvých je jen tolik a tolik, situace je pod kontrolou.  Vraťme s k normálu.

• Unáhlená extrapolace

Mluvčí nenápadně předpokládá, že jakýkoli trend je lineárně stoupající, aniž by obhájil proč. Jinak by si totiž uvědomoval, že i málo nakažených dokáže vysoce nakažlivou nemoc rozšířit za neuvěřitelně krátký čas.

Jedná se jistým způsobem o inverzi tohoto faulu. Klasicky u Unáhlené extrapolace jde o situaci, kdy někdo libovolný stoupající trend bez přemýšlení označí za lineárně stoupající do doby, než nastane katastrofický scénář. Zde jde opět o chybný předpoklad, že jde o lineární stoupání, inverze spočívá ale v tom, že jde o stoupání exponenciální, tedy katastrofický případ nastane ještě mnohem dříve. Exponenciální rozvoj je intuitivně špatně odhadnutelný, ale lze si to usnadnit takovýmto srovnáním:

Lineární vývoj je takový trend, kdy počet něčeho (například nakažených) stoupá s časem rovnoměrně: Vidíme, že bylo-li včera nakažených deset lidí, dnes bude nakažených dvacet. Bylo-li včera nakažených dvacet lidí, bude zítra třicet nakažených a tak dále. Z grafu vidíme, že poslední den bude nakažených 200.

Exponenciální vývoj je takový trend, kdy počet něčeho (například nakažených) stoupá úměrně tomu, kolik nakažených už je. Nejlépe si to člověk představí jako lineární vývoj, kdy s časem rovnoměrně nestoupá počet nakažených, ale řád počtu nakažených.

Vidíme, že bylo-li včera nakažených deset lidí, dnes bude nakažených sto lidí. Bylo-li včera nakažených sto lidí, bude zítra nakažených tisíc lidí a tak dále. Dvacátý den bude nakažený jeden milon lidí. V této situaci je nárůst velmi obtížné vizualizovat, protože to vypadá, že se na začátku neděje vůbec nic a ke konci je exploze (pokud se člověk nepodívá na osy a pořádně si nerozmyslí čísla, což mnoho lidí nedělá). Krom toho bývá často problém, kdy nalevo jsou data z minulosti a napravo je prognóza, protože tehdy lidem často začne připadat, že si prognostik katastrofickou situaci vytáhl z rukávu, protože nechápou, proč by to tak mělo být. Jednoznačně to ale odpovídá principu šíření nemoci.

Protože je exponenciální křivku těžké sledovat, vykreslíme si graf tak, aby na ose y nestoupal počet po desítkách, ale po řádech. Takové ose říkáme logaritmická osa:

Vidíme tedy, že s R = 2 a jedním nakaženým dosahujeme jednoho milionu nakažených během 20 dnů.

Logaritmus je inverzní funkcí k mocnění, což pro znamená, že logaritmická osa srovná křivku na přímku, která potom ale zachycuje vývoj v řádech. Předpokládáme, že každý člověk každý den nakazí dva další lidi, což je pro takovýto jednoduchý model vzhledem k vývoji situace přes podzim realistické, spíše střízlivé číslo.

Smrtnost je jen 1.2%, je to jen chřipečka.

• Klam poměru

Mluvčí vychází z přepokladu, že když je nízké procento potenciálních obětí covidu, znamená to, že je i nízké nebo nulové nebezpečí toho, že nemoc pozabíjí velké absolutní množství lidí. To však není pravda, protože tato úvaha nebere v potaz skutečnost, že COVID-19 je extrémně nakažlivý. Smrtnost tohoto onemocnění je v Česku kolem 1.2%, což dohromady ale činí zhruba 120 000 mrtvých, kdyby se nakazila celá republika. Zkuste si představit, jak odlišně by lidé reagovali na situaci, kdyby existovalo řekněme nebezpečí výbuchu reaktoru v Temelíně s předpokládaným počtem úmrtí i “jen” 50 000 lidí.

• Sloučení společnou vlastností

Mluvčí též vychází z předpokladu, že smrtnost onemocnění je neměnný, absolutní údaj daný virem samotným. Ve skutečnosti je jeden z hlavních důvodů k tak “nízké”  smrtnosti skutečnost, že se stále ještě daří těžkým případům poskytnout špičkovou, dvacetičtyřhodinovou zdravotní péči. Mluvčí naprosto přechází situaci, kdy kvůli počtu nakažených zcela zkolabuje zdravotní systém a smrtnost viru v důsledku může vystoupat mnohem výše. V případě (téměř) neexistující zdravotní péče lze předpokládat smrtnost kolem 30%, což je údaj z Jemenu. To by beze snahy dostat vir pod kontrolu vyústilo v České republice ve tři miliony smrtí. To je samozřejmě nerealistické (protože to předpokládá, že lidé by na epidemii nereagovali vůbec nijak), ale snažíme se jen ilustrovat, jak klíčový vývoj událostí ta “malá” procenta ve skutečnosti reprezentují.

Na koronavirus umírají jen staří, nemocní a slabí. Nač se tedy omezovat?

• McNamarův faul

Mluvčí vychází z předpokladu, že není třeba se zabývat ohrožením života slabých, nemocných a starých. Sobectví bohužel z hlediska argumentačních faulů kritizovat nelze, čili jestli někomu na životě ostatních prostě nezáleží, nemůžeme s tím jako analytici nic dělat. V tomto případě ale mluvčí hodnotu života starých a nemocných nenápadným způsobem obchází, jako kdyby lidé s cukrovkou byli určitým způsobem méně naživu třeba proto, že nejsou ekonomicky aktivní. Že to tak ve skutečnosti většinou nebereme, si lze ukázat na následujícím příkladě:

Představme si požár v domově důchodců, při kterém se kouřem udusí dvě stě seniorů. Kdyby ve světle této tragédie (kterou by bezpochyby následovala minuta ticha v každé škole, každý politik včetně prezidenta by vyjádřil upřímnou soustrast…) někdo prohlásil, že v tom požáru stejně zahynuli jen staří lidé, byl by tento výrok považován za sprostou nehoráznost a jeho autor by byl po právu ostrakizován. Z nějakých důvodů takto nereagujeme za situace, kdy se ekvivalent takového požáru odehrává každý den. Jediný rozdíl je v tom, že se lidé nedusí kouřem, ale akutním zápalem plic způsobeným virem SARS-CoV-19.

• Apel na pravděpodobnost

Mluvčí také tvrdí, že virus zabíjí jenom slabé a nemocné. Vychází z předpokladu, že co je nepravděpodobné, to je prakticky nemožné. To však není pravda, virus zabíjí hlavně slabé a nemocné, čili poměr mladých, zdravých a silných lidí, kteří viru podlehnou, je malý. Malý ale znamená nenulový, čili i při malém poměru může narůst do velmi nepříjemných čísel (jak je znázorněno nahoře).

• Potvrzovací kruh

Lidé také často (třebaže ne přímo v těchto případech) každého zemřelého na COVID-19 v médiích zpětně označí za “jistě” slabého, nemocného nebo starého, třebaže si tuto informaci neověří. Tím si mohou jednoduše upevňovat představu, že lidé umírající na COVID-19 jsou vždy slabí, staří nebo nemocní, a u příštího zemřelého si říct totéž, což si pochopitelně diskutující znovu neověří a znovu si tuto představu upevní.

Opatření způsobí více smrtí než koronavirus tím, že zničí ekonomiku.

• Matfyzákův omyl

Mluvčí vychází z předpokladu, že jsou to právě jen omezující opatření, která ovlivňují ekonomickou situaci, a že lidé chodí do práce a jsou ekonomicky aktivní nezávisle na závažnosti situace.

Ve skutečnosti se však dá předpokládat, že kdyby pandemie dosáhla katastrofických rozměrů (což by se mohlo stát, kdybychom nemoc úplně ignorovali, jak je nahoře ilustrováno), lidé by začali upřednostňovat bezpečí sebe a svých blízkých nad ekonomickou aktivitou. Jinými slovy, člověk si tu cestu do práce tramvají plnou kašlajících lidí bez roušky velmi dobře rozmyslí za situace, kdy kamarádovi vlivem viru umře babička.

Lze a má se samozřejmě diskutovat o efektivitě jednotlivých opatření, ale předpokládat, že by pandemie ekonomickou situaci bez opatření neovlivnila, je argumentační faul předpokládající, že lidé jsou bezmyšlenkovitě pracující stroje.