Apel na strach

Apel na strach

Další názvy

  • Argumentum ad metum
  • Argumentum in terrorem
  • Appeal to Fear
  • Zastrašování

Kategorizace

Mluvčí tvrdí, že cokoliv strašidelné je automaticky špatné.

Na této premise může zakládat svůj argument, že proti nějaké konkrétní strašidelné věci je potřeba bojovat, nebo ji odmítnout právě a pouze z toho důvodu, že je strašidelná. Popřípadě se snaží zvýšit strach a předsudky vůči svému oponentovi, nebo se snaží získat podporu pro svůj argument tvrzením, které vyvolává strach z alternativy.

Ve zkratce jde o argumentaci, kde chybí jakékoliv platné důkazy a strach je jediným motivátorem pro akceptování autorova tvrzení, nabídky, nebo jeho argumentu.

Strach je obvyklým prostředkem pro manipulaci s veřejným míněním nejen v politice a bývá neoddělitelnou součástí propagandy. Díky Apelu na strach lze ve společnosti posouvat hranice přijatelného a vydávat je za nutná opatření.

V marketingu může být Apelu na strach zneužito například k modelování veřejného mínění ohledně společenských problémů: strach z rakoviny z kouření, strach z AIDS, strach z autonehod atd. Apel na strach je často používán ve zdravotnictví a jeho užívání je dlouhodobě (a opakovaně) podrobováno etickým otázkám. Konkrétně ho můžeme vidět například na obalech tabákových výrobků, které ukazují i možné důsledky kouření na fotografiích různých onemocnění. Jde o zkratku, která má na silně omezeném nosiči předat rozsáhlou informaci o tom, do jaké míry je kouření rizikové. Nejde na krabičku cigaret uvést všechny argumenty studií a jejich zdroje o tom, nakolik kouření statisticky zvyšuje rizika rakoviny, srdečních chorob atd. Tedy zpráva se v podstatě z nouze uchyluje k manipulaci a označuje kouření zkratkovitě za strašidelné a tedy špatné, což spadá právě pod Apel na strach.

 V USA se po 11. září používal argument, který zapříčinil vznik řečnického fenoménu známého jako The terrorists have won (Teroristé vyhráli). Argument spočíval v tom, že mluvčí uváděli premisu: „Pokud něco neuděláme, tak teroristé vyhráli.“

Jedná se o faul pouze za předpokladu, že k podpoře svého tvrzení mluvčí nepoužije nic jiného než strach nebo další fauly.

Strach motivuje k vyhnutí se nebezpečí nebo k útěku před ním. Je také velice silným motivátorem k učení, resp. minimálně na myších byl tento jev extenzivně prozkoumán. Kde to není možné, tam se často strach mění na agresi. Je emocí, která je uzpůsobena k holému přežití člověka, a logické myšlení či potřeba reálných argumentů mu bývá z logických důvodů podřízena. Typickými příklady jsou první apely na strach, které děti slýchají od rodičů: „Když ten obličej nepřestaneš dělat, tak ti to zůstane.“ Děti zpravidla neví, proč některé věci nemají dělat kromě toho, že je na ně apelováno strachem.

Apel na strach může v přesvědčování také velice efektivně fungovat v kombinaci s dalšími apely na emoce, například Apelem na lichotky. Strach může relativně snadno způsobit, že se nám různé situace začnou jevit jako bezvýchodné (určitou roli v tom hraje i hormon kortizol). Pokud nás do takové situace někdo v manipuluje a následně nám východisko nabídne společně s lichotkou, naše tendence takové východisko přijmout se může rapidně zvýšit.

Pionýrem Apelu na strach je v české politice předseda hnutí SPD Tomio Okamura, který je známý svou polarizující kampaní, která se snaží vyvolat strach z neznámého či neobvyklého – ve formě cizinců (i Čechů) s jinou barvou pleti, menšin, uprchlíků atd.

Koronavirus a strach

Apel na strach se s až bezprecedentní hojností objevil ve veřejné, společenské debatě během světové pandemie onemocnění COVID-19. V měsících od propuknutí se jako odpověď na intenzivní mediální pokrytí tohoto onemocnění začalo v diskuzi opakovaně apelovat, aby o ní média neinformovala, protože je to strašidelné. Tento strach byl často také spojován se zdravím a následným tvrzením, které se opíralo o to, že by měl být údajně ještě nebezpečnější než samotný virus. První problém spočívá v tom, že tato argumentace stojí celá na zmíněné nevyslovené premise, že strašidelné věci jsou automaticky špatné – v tomto případě příliš mnoho informací o jednom konkrétním tématu. Druhý problém je ještě zásadnější: strach není objektivně měřitelnou hodnotou (jako třeba kilometry postavených dálnic) a už vůbec nelze argumentovat domnělým strachem jiných lidí. Takový argument totiž spadá navíc mezi nevyvratitelné – tedy ty, které nejdou potvrdit, ani vyvrátit. Strach je jednoduše natolik subjektivním pocitem, že jakkoliv generalizovaný argument by potřeboval pro svoji platnost psychologickou analýzu jednotlivců celé společnosti a i tehdy by bylo velice těžké na jejím základě vyvodit takto jasné závěry. Podobným způsobem nejde změřit ani úroveň vtipu komedií a grotesek, protože každý člověk bude na film reagovat unikátně a i kdyby se o to někdo pokusil, tak škála, pomocí které by se rozhodl úroveň „vtipnosti“ pokrýt, bude každým jednotlivcem vnímána jinak. Stejně nelze změřit ani smutek, hněv, frustraci a další emoce.

Aby argument o přehnaném informování médii o jednom tématu byl platný, musel by obsahovat například kvantitativní analýzu pokrytí témat, ze které by bylo možné zjistit pomocí jasných metrik, zda média informují o koronaviru neúměrně více než o jiných tématech. Problém samozřejmě vytváří také fakt, že se jedná o bezprecedentní světovou pandemii, takže by se debata nejspíš nevyhnutelně musela týkat nikoliv toho, zda je zpráv o koronaviru více než o jiných tématech, ale zda je to tak správně, o jaké typy zpráv se jedná a jestli vůbec existuje nějaké měřítko.

Logický model

Buď je správně X nebo Y.

Y je děsivé,

X je tedy správně.

Příklady

„Dej mi tu mapu, nebo se ztratíme!“

  • Mluvčí naznačuje, že jediný způsob, jak se neztratit, což je děsivé, je dát mu mapu.

„Jestli nedojde rychle k výměně vládnoucí politické garnitury, nejpozději ve volbách do Sněmovny příští rok, tak na toto nezodpovědné chování českých a evropských politiků doplatí dřív nebo později běžní čeští občané.“ (Tomio Okamura, 2016)

  • Okamura se snaží dát najevo, že pokud nedojde ke změně v politice, stane se něco špatného, což nijak nepodpoří ani neobhájí.

„Je nutné zabezpečit hranice České republiky. […] Protože až budou první mrtví v České republice, tak se všichni budou ptát, co jsme udělali, aby se to nestalo.“ (Tomio Okamura, 2016)

  • Své tvrzení Tomio Okamura neobhajuje ničím jiným než vágním strachem z teroristického útoku, který vyvolává iracionálně.

Našli jste tento faul, kterého se veřejně dopustil ústavní činitel nebo veřejně známá osobnost? Vyplňte tento stručný formulář a pomozte nám ho uvést na Bezfaulu.net.

Další fauly a zkreslení spojené s Apelem na strach

Hledáte jiný faul?