Apel na strach

Mluvčí tvrdí, že cokoliv strašidelné je automaticky špatné.

Na této premise může zakládat svůj argument, že proti nějaké konkrétní strašidelné věci je potřeba bojovat, nebo ji odmítnout právě a pouze z toho důvodu, že je strašidelná. Popřípadě se snaží zvýšit strach a předsudky vůči svému oponentovi, nebo se snaží získat podporu pro svůj argument tvrzením, které vyvolává strach z alternativy.

Ve zkratce jde o argumentaci, kde chybí jakékoliv platné důkazy a strach je jediným motivátorem pro akceptování autorova tvrzení, nabídky, nebo jeho argumentu.

Strach je obvyklým prostředkem pro manipulaci s veřejným míněním nejen v politice a bývá neoddělitelnou součástí propagandy. Díky Apelu na strach lze ve společnosti posouvat hranice přijatelného a vydávat je za nutná opatření.

V marketingu může být Apelu na strach zneužito například k modelování veřejného mínění ohledně společenských problémů: strach z rakoviny z kouření, strach z AIDS, strach z autonehod atd. Apel na strach je často používán ve zdravotnictví a jeho užívání je dlouhodobě (a opakovaně) podrobováno etickým otázkám. Konkrétně ho můžeme vidět například na obalech tabákových výrobků, které ukazují i možné důsledky kouření na fotografiích různých onemocnění. Jde o zkratku, která má na silně omezeném nosiči předat rozsáhlou informaci o tom, do jaké míry je kouření rizikové. Nejde na krabičku cigaret uvést všechny argumenty studií a jejich zdroje o tom, nakolik kouření statisticky zvyšuje rizika rakoviny, srdečních chorob atd. Tedy zpráva se v podstatě z nouze uchyluje k manipulaci a označuje kouření zkratkovitě za strašidelné a tedy špatné, což spadá právě pod Apel na strach.

Jedná se o faul pouze za předpokladu, že k podpoře svého tvrzení mluvčí nepoužije nic jiného než strach nebo další fauly.

Strach motivuje k vyhnutí se nebezpečí nebo k útěku před ním. Je také velice silným motivátorem k učení, resp. minimálně na myších byl tento jev extenzivně prozkoumán. Kde to není možné, tam se často strach mění na agresi. Je emocí, která je uzpůsobena k holému přežití člověka, a logické myšlení či potřeba reálných argumentů mu bývá z logických důvodů podřízena. Typickými příklady jsou první apely na strach, které děti slýchají od rodičů: „Když ten obličej nepřestaneš dělat, tak ti to zůstane.“ Děti zpravidla neví, proč některé věci nemají dělat kromě toho, že je na ně apelováno strachem.

Apel na strach může v přesvědčování také velice efektivně fungovat v kombinaci s dalšími apely na emoce, například Apelem na lichotky. Strach může relativně snadno způsobit, že se nám různé situace začnou jevit jako bezvýchodné (určitou roli v tom hraje i hormon kortizol). Pokud nás do takové situace někdo v manipuluje a následně nám východisko nabídne společně s lichotkou, naše tendence takové východisko přijmout se může rapidně zvýšit.

Pionýrem Apelu na strach je v české politice předseda hnutí SPD Tomio Okamura, který je známý svou polarizující kampaní, která se snaží vyvolat strach z neznámého či neobvyklého – ve formě cizinců (i Čechů) s jinou barvou pleti, menšin, uprchlíků atd.

Koronavirus a strach

Apel na strach se s až bezprecedentní hojností objevil ve veřejné, společenské debatě během světové pandemie onemocnění COVID-19. V měsících od propuknutí se jako odpověď na intenzivní mediální pokrytí tohoto onemocnění začalo v diskuzi opakovaně apelovat, aby o ní média neinformovala, protože je to strašidelné. Tento strach byl často také spojován se zdravím a následným tvrzením, které se opíralo o to, že by měl být údajně ještě nebezpečnější než samotný virus. První problém spočívá v tom, že tato argumentace stojí celá na zmíněné nevyslovené premise, že strašidelné věci jsou automaticky špatné – v tomto případě příliš mnoho informací o jednom konkrétním tématu. Druhý problém je ještě zásadnější: strach není objektivně měřitelnou hodnotou (jako třeba kilometry postavených dálnic) a už vůbec nelze argumentovat domnělým strachem jiných lidí. Takový argument totiž spadá navíc mezi nevyvratitelné – tedy ty, které nejdou potvrdit, ani vyvrátit. Strach je jednoduše natolik subjektivním pocitem, že jakkoliv generalizovaný argument by potřeboval pro svoji platnost psychologickou analýzu jednotlivců celé společnosti a i tehdy by bylo velice těžké na jejím základě vyvodit takto jasné závěry. Podobným způsobem nejde změřit ani úroveň vtipu komedií a grotesek, protože každý člověk bude na film reagovat unikátně a i kdyby se o to někdo pokusil, tak škála, pomocí které by se rozhodl úroveň „vtipnosti“ pokrýt, bude každým jednotlivcem vnímána jinak. Stejně nelze změřit ani smutek, hněv, frustraci a další emoce.

Aby argument o přehnaném informování médii o jednom tématu byl platný, musel by obsahovat například kvantitativní analýzu pokrytí témat, ze které by bylo možné zjistit pomocí jasných metrik, zda média informují o koronaviru neúměrně více než o jiných tématech. Problém samozřejmě vytváří také fakt, že se jedná o bezprecedentní světovou pandemii, takže by se debata nejspíš nevyhnutelně musela týkat nikoliv toho, zda je zpráv o koronaviru více než o jiných tématech, ale zda je to tak správně, o jaké typy zpráv se jedná a jestli vůbec existuje nějaké měřítko.

Logický model

Buď je správně X nebo Y.

Y je děsivé,

X je tedy správně.

Příklady

„Dej mi tu mapu, nebo se ztratíme!“

• Mluvčí naznačuje, že jediný způsob, jak se neztratit, což je děsivé, je dát mu mapu.

„Jestli nedojde rychle k výměně vládnoucí politické garnitury, nejpozději ve volbách do Sněmovny příští rok, tak na toto nezodpovědné chování českých a evropských politiků doplatí dřív nebo později běžní čeští občané.“ (Tomio Okamura, 2016)

• Okamura se snaží dát najevo, že pokud nedojde ke změně v politice, stane se něco špatného, což nijak nepodpoří ani neobhájí.

„Je nutné zabezpečit hranice České republiky. […] Protože až budou první mrtví v České republice, tak se všichni budou ptát, co jsme udělali, aby se to nestalo.“ (Tomio Okamura, 2016)

• Své tvrzení Tomio Okamura neobhajuje ničím jiným než vágním strachem z teroristického útoku, který vyvolává iracionálně.