Fauly Andreje Babiše v rozhovoru pro iRozhlas

Report

Andrej Babiš se v rozhovoru pro iRozhlas.cz na téma přijetí padesáti syrských sirotků dopouští několika různě těžkých faulů, z nichž nejtěžší je Ad hominem ve formě nepřímého obvinění z neurčitého metaforického znásilnění. Opakovaně se také dopouští Apelu na soucitu a apeluje stále dokola na motiv. Dostává tedy od nás červenou kartu.

Otázka: „Může vás paní europoslankyně ještě přesvědčit, abyste její návrh na přijetí dětí ze Sýrie přijal?“

Odpověď: „Mrzí mě, jak se to celé vyvinulo. Komentoval jsem to i na Evropské radě. Považuji za nechutné, když někdo do předvolebního boje bere děti. To je fakt nechutné.“ (Andrej Babiš)

• Apel na soucit

• Slovem ‚nechutné‘ premiér vytváří dojem, že kritizování jeho konání je něco odpudivého, protože se jedná o děti.
• Často, když je nějaká objektivně řešitelná problematika označena emotivním výrazem, je premisa automaticky neplatná. Tedy, i když se jedná o irelevantní osočení, pokud by se jednalo o nechutnou věc, nic to nemění na jejím řešení.

• Ad hominem (motiv)

• Babiš útočí hned první větou na protistranu a obviňuje ji z nečestného jednání, čímž odvádí pozornost od tématu. Nenápadně podsouvá premisu, že jediným důvodem k této kauze je předvolební boj.

„Chceme těm dětem pomoci. Ale musí žít v prostředí, kde se narodily a kde vyrostly. To srovnávání s Wintonovými dětmi je neskutečně nechutné.“ (Andrej Babiš)

• Důkazní břemeno

• Premiér uvádí, že děti ‚musí‘ žít ve své původní zemi, aby získali naši pomoc, aniž uvádí důvod proč.
• Tímto tvrzením je také vytvořeno Falešné dilema, které uvádí do diskuze možnost dětem pomoci pouze jedním konkrétním způsobem (resp. za jedné konkrétní okolnosti, která ale není kvůli nedodržení důkazního břemene ničím podmíněna).

• Apel na soucit

• Mluvčí opět apeluje na soucit posluchačů tím, že označuj celou záležitost za nechutnou.

Otázka: Má se ale paní europoslankyně vůbec chystat na tu schůzku s vámi s nějakou nadějí? Protože…

Ona je pomatená! Proč vůbec říká, že to jsou sirotci!? Jak to může vědět? (Andrej Babiš)

• Ad hominem

• Mluvčí útočí na psychické zdraví oponentky místo toho, aby se vyjadřoval k jejíma argumentům či alespoň k věcem, které jsou v daném kontextu relevantní.
• Označení oponenta za pomateného je nejen neslušné, ale nijak to nevyvrací oponentova stanoviska a tvrzení.

Je to jenom kampaň, aby se zviditelnila. (Andrej Babiš)

• Ad hominem (motiv)

• Mluvčí opětovně otáčí pozornost směrem k motivaci své oponentky namísto k jejím argumentům, čímž účelově narušuje diskuzi.
• Ať už je oponentův motiv pro jeho postoje jakýkoliv, nemůže sám o sobě jejich pravdivost či správnost vyvracet.

Otázka: „Kdyby se ukázalo, že je to nezpochybnitelné, že skutečně jde o válečné sirotky. Nezměnil byste názor?

Je pět milionů uprchlíků, kteří se chtějí vrátit domů. Proč tady někdo přichází a chce je znásilňovat? Tady je chceme zavřít do dětských domovů?“ (Andrej Babiš)

• Nevyvratitelnost

• Premiér užívá myšlenky uprchlíků jako podporu pro své argumenty. Jestli se děti chtějí vrátit do válkou zničené země nelze s jistotou konstatovat. Vůli, motivaci a představy jiných lidí nelze používat jako faktické důkazy, neboť je nelze vyvrátit ani dokázat, pokud tito lidé sami svobodně a prokazatelně svou vůli, motivaci a představy nevysvětlí.

• Sloučení společnou vlastností

• Mluvčí vychází z premisy, že znásilnění a držení dětí v cizí zemi je totéž nebo v podstatě totéž, pravděpodobně na základě společného prvku jednání proti něčí vůli. O totéž se ale ze žádného pohledu nejedná, protože znásilnění nese klíčový prvek sexuálního chování.

• Ad hominem

• Premiérovo obvinění ze znásilňování v kontextu jinak míněném je nečestným faulem, jelikož samotné slovo znásilnění je útokem na dobré jméno oponenta. I kdyby skutečně šlo o umisťování dětí do dětských domovů v Česku proti jejich vůli, obvinění z pokusu o znásilnění je zejména u dětí jednou z nejhorších věcí, ze kterých může člověk v naší společnosti být obviněn. Jedná se o Ad hominem nejtěžšího kalibru.