Slaměný panák

Mluvčí vytvoří vlastní zkreslenou, přehnanou, či špatně vyloženou verzi oponentova argumentu (či postoje) a následně proti ní sám argumentuje.

Této upravené verzi argumentu se říká právě slaměný panák. Jde o metaforu postavení svého vlastního nepřítele v podobě právě slaměného panáka. Ten se samozřejmě může jen těžko bránit a je postaven právě tak, aby bylo snadné ho rozbít. Stejně jako proti skutečnému slaměnému panákovi i proti tomu argumentačnímu je velice jednoduché bojovat.

Tvorba slaměného panáka často začíná větou: „Takže tvrdíte, že…”, kdy se mluvčí následně pokusí vytvořit slaměného panáka, kterého potom svými argumenty tzv. zboří. Jeho slaměný panák je jednoduše verzí oponentova argumentu, které mohou chybět některé klíčové aspekty, může obsahovat chybné vyvození, nebo je jinak zásadně upravena tak, aby proti ní bylo snadné argumentovat.

Může jít i o prosté vymýšlení si postojů někoho jiného.

Jedná se o poměrně rozšířený faul, který zásadně narušuje diskuzi a často celkově mění její téma. Zkušený řečník může Slaměného panáka využívat jako silný manipulativní nástroj, jímž svého oponenta dostane do pozic, které vůbec nezastává. V čestné a faktické diskuzi ale nemá co dělat. Poměrně typickým slaměným panákem je argument o nerespektování výsledků voleb.

O faul se nejedná v momentě, kdy oponent odmítá vysvětlit svá stanoviska, která jsou relevantní k tématu a mluvčí tak nemá jinou možnost, než začít vyvozovat vlastní závěry.

V různých případech je možné za slaměného panáka označit i různá tvrzení nepodložená tvrzení o postojích ostatních, případně o tom, co si kdo myslí. Pochopitelně jsou takové věci velice problematické, co se týče dokazování. Jde z podstaty o nevyvratitelná tvrzení, ale je možné je označit i za slaměné panáky, pokud proti nim mluvčí následně argumentuje.

„Lepšolidé”

Poměrně typickým příkaldem slaměného panáka je neologismus lepšolidi. Jde o prakticky nedefinovatelnou skupinu lidí, která se má vyznačovat určitým setem myšlenek a postojů, jejichž existenci je pochopitelně skoro nemožné objektivně dokázat. Často jde o určitý apel na pokrytectví (tedy Tu quoque), který skupinu obviňuje z „moralizování”, jde tedy o určitý morální kontext, který může vytvářet premisu, že nějaký argument je neplatný, protože jeho autor „moralizuje”. To je typickým argumentem Ad hominem, který je stejně jako Slaměný panák kategorií Útoku. Nedefinovatelnost této skupiny je dále vidět i na faktu, že většina pokusů byla podřízena silné stereotypizaci. Jde v podstatě o tendenci popisovat komplikované věci jednoduše – z toho důvodu vznikají neologismy, které zkratkovitě popisují komplexní jevy, postoje a události. Zároveň je tato zkratkovitost ale výrazně manipulativní, protože popis komplexního jevu v jednom slově nebo frázi je jednoduše nedostatečný. Takové slovo pak funguje jako určitý spínač a jeho interpretace je natolik subjektivní, že si ho každý posluchač může vyložit různě. Z toho důvodu je pak možné vidět stále se opakující pokusy o definování takového pojmu, přičemž definice je v podstatě pokaždé jiná, protože se ho snaží definovat různí lidé podle různých interpretací.

Logický model

Oponent zaujme stanovisko X
Mluvčí argumentuje vůči Y, které je povrchně podobné původnímu X
Mluvčí vyvrátil Y a tedy i X

Příklady

„Říkáte, že Izrael by měl přestat stavět nová obydlí na Západním břehu. Takže tvrdíte, že Izrael nemá právo být národním státem?“

• Oponent zkritizoval jeden aspekt izraelské politiky, načež mluvčí z tohoto argumentu vytvořil slaměného panáka, který kritizuje celou existenci samotného státu. Toto je poměrně častým jevem v diskuzích, protože pokud se tato věta okamžitě neklasifikuje jako faul, oponent musí bránit svá stanoviska na základě výroku, který nikdy nepronesl.

„Definice lepšolidí je složitá. Sami sebe považují za vzdělané, i když realita často není tak růžová. Oni naopak lidi jiných názorů nepovažují za lidi jiných názorů, ale za nevzdělance, hlupáky, burany… Lepšolidi vědí, že v Praze místo magistrály by mělo být stromořadí a promenáda pro kachňátka. Proti ostatním lidem je vhodné použít petice, kolektivní donucovací prostředky, a když to nepůjde po dobrém – někdo se nepodrobí, bude muset být od společnosti izolován.“ (Václav Klaus ml., 2018)

• Klaus ml. nedává čtenářům žádný příklad, důkaz nebo cokoliv objektivního, co by mohlo tuto skupinu definovatelnou pouze neologismem lepšolidi jakkoliv identifikovat. Problém tedy tkví částečně v tom, že nelze nijak ověřit, jestli tato skupina skutečně existuje, ale také v tom, že i kdyby existovala, tak není nijak dokázáno, že toto jsou skutečně její postoje. V textu, který Václav Klaus ml. uveřejnil v názorové sekci webu Novinky.cz proti této skupině pak rozsáhle argumentuje. Jde tedy o ukázkový příklad argumentace proti slaměnému panákovi.

„Cílem [mainstreamové lobby] je prolomit jednotu zemí V4. Tuto lobby spojuje nenávist k vlastní zemi a spoluobčanům.‬“ (Jiří Ovčáček, 2018)

• Hradní mluvčí vytváří slaměného panáka kolosálních rozměrů a snaží se zdiskreditovat jakékoliv postoje svých oponentů vlastním výkladem jejich skutečných postojů a dokonce pocitů.

„Zákaz fyzických trestů dětí je dalším z neomarxistických sluníčkářských výmyslů, které mají naprosto odbourat autoritu a řád ve společnosti a nastolit anarchii.“ (Radim Fiala, 2019)

• Pokud by chtěl mluvčí v tomto případě argumentovat čestně, soustředil by se na to, z jakého důvodu jeho názoroví oponenti chtějí zakázat fyzické tresty dětí. Místo toho se ale rozhodl argumentovat proti smyšlenému cíli, který sám určil jako nastolení anarchie ve společnosti. Takový argument ale ze strany jeho oponentů nikde nezazněl.
• Samozřejmě argumentovat proti skutečným argumentům je komplikovanější, naopak postavit se proti nastolení anarchie je chvályhodné. Problém je ale ten, že jde skutečně o jasného slaměného panáka a mluvčí si tento postoj kompletně vymyslel.