Apel na normalitu se v poslední době dostal znovu do popředí nejen v českém politickém prostoru. Jeho premisa spočívá v tom, že co „není normální” je na jejím základě označeno za špatné (a naopak). Jde ale o problematické označení a také o poměrně ironickou situaci vzhledem k tomu, že se v Československu odehrála tzv. „normalizace poměrů na základě marxismu-leninismu”. Už jen tato samotná éra je důkazem, že naprosto cokoliv lze ve společnosti protlačovat (nebo potlačovat) s pomocí slova „normální”. Můžeme se na něco podobného podívat na příkladu jedné dystopické počítačové hry.
V roce 1996 vyšla počítačová 3D adventura Normality. Její děj se odehrává v dystopickém světě policejního státu Neutropolis. V tomto světě je zakázáno projevovat jakékoliv emoce, které se nějak vymykají stanovené normě – v první řadě radost a zábavu. Na celou společnost je vládou vyvíjen orwellovský nátlak, aby byla „normální“, což je ve hře pojato jako takové bezbarvé nic. Jakékoliv výkyvy z norem pak trestají policisté s příhodným jménem „normové“. Normalita je v Normality šedá a bez života.
Výhoda pro tvůrce této hry spočívala v tom, že apelování na normalitu – tedy určování toho, co je špatné nebo dobré na základě toho, jestli to je nebo není „normální“ – jde prakticky neomezeně ohýbat. Definování různých sociálních norem (mimo ty absolutní, jako jsou vědecké, právní, jazykové atd.) je totiž hodně komplikované a i když se to povede, tak nelze na základě toho určit, že věci mimo tyto normy jsou automaticky špatné.
V Normality tak všechny normy nemají absolutně žádný význam, ale je na ně apelováno hned od začátku hry. Hlavní postava Kent je v první scéně zatčen, protože si na ulici píská a policisté ho následně nutí, aby začal být „normální“. To je typickým apelem na normalitu, protože Kentovo pískání bylo označeno za špatné jen z toho důvodu, že není v souladu s normou. Jako u všech dalších faulů i apel na normalitu nezohledňuje žádné další vlastnosti této věci. Ve velké části případů by totiž zohlednění takových vlastností tento faul vlastně vyvrátilo a ukázalo by, že normalita a správnost spolu nemají žádný obecný vztah.
Ale zpátky k Normality. V tomto případě je tedy mimo absolutní normu zařazeno zmíněné pískání na ulici. To je norma, kterou stanovila nějaká autorita, konkrétně diktatura Neutropolis. Existují i normy relativní, které je ale možné vnímat v mnoha případech natolik rozdílně, že jsou velice těžko uchopitelné. Mezi ty jasnější patří například norma, že do práce chodíme oblečení a podobné samozřejmosti. Už ale není jednoduché popsat normu, jak má takové oblečení vypadat. I kdyby ale někdo do zaměstnání přišel oblečen natolik výstředně, že by to objektivně bylo označitelné jako mimo normu, nemůžeme říct, že je oblečen špatně. S takovým argumentem můžeme přijít až v momentě, kdy například popíšeme, proč mu takové oblečení brání ve výkonu práce. V takový moment už nebudeme apelovat na normalitu a nebudeme se tedy dopouštět tohoto faulu.
V debatě se lze nečestně argumentujícího poměrně snadno zeptat na parametry, které se ukrývají pod užitým slovem „normální“. Pokud je jeho postoj vratký, tak se nějaké validní odpovědi se už patrně nedočkáte.